Harry zatřásl deštníkem, aby z něj vytřepal vodu. Kdyby nebyl v mudlovské části města, použil by na to vysoušecí kouzlo, ale takhle se zbytečnému používání magie snažil vyhnout. Stále ho trochu šokovalo, jak snadno během let strávených v Bradavicích zapomněl, jaké to je, žít bez magie – nebo to alespoň předstírat. Byl součástí kouzelnického společenství jenom jedenáct let, polovinu svého života, ale ta dřívější se zdála být s každou chvílí vzdálenější a vzdálenější. Většina jeho bystrozorských kolegů však byla naprosto marná, když přišlo na předstírání, že jsou mudlové, což platilo zvláště o Ronovi, takže většinu takových případů musel přebírat on. A Ministerstvo, stále zaměstnané odklízením následků války, ho zásobovalo takovým množstvím případů, že jeho pracovní stůl doslova přetékal všemožnými složkami. Harry tak musel využít veškerého svého vlivu, aby přes prázdniny dostal alespoň nějaké volno. Nejdřív se kvůli tomu cítil špatně, ale nakonec… jaký smysl by sláva měla, kdyby ji tu a tam nemohl využít k získání trochy času pro sebe?
Navzdory důkladnému třepání voda stále lpěla na okrajích deštníku. Jak sakra mudlové tyhle věci dokázali usušit? Nedokázal si vzpomenout. Vzdal to, deštník složil a zastrčil ho do jedné z kapes jeho pršipláště. Opatrně si ho pak za límec sundal, aby mu voda nenatekla za krk, a předtím, než vstoupil do hostince, z něj také setřásl vodu.
„Harry!“ Ginny na něj mávala od rohového boxu. Její napůl dopitá pinta černého piva spočívala před ní na desce stolu, a Ginny pohledem zachytila právě procházející barmanku.
Harry se propletl převážně prázdným lokálem, zatímco pohledem automaticky, jak byl jako bystrozor navyklý, pátral po čemkoli neobvyklém. Bylo však příliš brzy, než aby byl hostinec zaplněný návštěvníky, a většina hluku v něm tak pocházela jen od televize poblíž baru.
„Jak se ti daří?“ Ginny vstala a objala ho. Její tělo zakrývala tlustá, blankytně modrá pláštěnka, a objemná taška ve stejné barvě, kterou měla přehozenou přes jedno rameno, se mu při objetí zaryla do boku. Harrymu se zdálo, jako by ji objímal přes tlusté závěsy. Políbil ji na tvář.
„Dobře, jak tobě?“
„Nikdy jsem se neměla líp.“ Přerušila objetí a zabrala pro sebe opačné místo, než kde seděla předtím, aby Harrymu uvolnila prostor.
Vděčně vklouzl do boxu naproti ní. Přenechala mu nejlepší místo v podniku. Mohl z něj sledovat dveře i zbytek lokálu, a mimo jeho dohled tak zůstávaly jen boxy přímo za ním – to ale vyřešil několika ochrannými kouzly. Už to bylo pár let, co ho naposledy někdo napadl, ale občas se přece jen mohly objevit nové hrozby. A bystrozorové – ti dobří – je nikdy nebrali na lehkou váhu.
„Jak jde trénink?“ zeptal se, jakmile Ginny vyklouzla ze svého pláště, pod nímž se ukázal fialový zavazovací svetřík, který odhaloval její štíhlé křivky. Ginnyiny obvykle neposedné vlasy byly tentokrát umně svázané do ležérního drdolu, a dokonce se obtěžovala i s trochou líčení.
„Eh,“ vyrazila ze sebe nespokojený povzdech. „Nejsme ani tak blízko, jak jsme byli minulý rok.“ Chvíli si pohrávala se sklenicí, než se setkala s Harryho očima. „Přemýšlela jsem o odchodu.“
„Vážně chceš odejít?!“ vyhrkl Harry.
Barmanka na jejich stůl postavila pintu světlého ležáku. Harry za něj zaplatil a otočil se zpět k Ginny, zatímco se svlékal ze svého vlastního pláště. Počasí venku bylo studené a nevlídné, ale tady v hospodě a v jeho kašmírovém svetru mu bylo příjemně teplo. „Ty přece zbožňuješ famfrpál…“
„To ano,“ usmála se. „Ale Grant má spoustu práce a nemáme poslední dobou tolik času, abychom se viděli.“ Pohrávala si s tenkým zlatým kroužkem na levém prsteníčku. „Už nějakou dobu chci zkusit psát. Odeslala jsem několik životopisů s tím, že z toho nejspíš nic nebude, ale Denní věštec mi nabídl práci. Obstarávala bych famfrpálovou rubriku.“
Harry ji znal dostatečně dlouho na to, aby mu došlo, co to znamená, když si pohrává se vším kolem sebe. A se snubním prstenem zvlášť. Usrkl pivo a čekal, až bude pokračovat, ale když jen dál otáčela prstýnkem, zeptal se: „Tak proč vypadáš tak nerozhodně?“
Nakrčila nos. „Nechci se zahrabat za stolem.“
„Tak to nedělej.“
Pochybovačně k němu pohlédla. „Nejsem tak docela svou vlastní paní.“
„To ani já,“ poukázal Harry na nezvratný fakt. „Ale stejně můžu ve svém volném čase dělat spoustu věcí, které mě baví. Zkus to. Když se ti to nebude líbit, můžeš odejít.“
Zasmála se. „Ve tvém podání to zní tak jednoduše.“
„Podívej,“ řekl. „Když jsem se přidal k bystrozorům, myslel jsem, že to byla chyba. Není to takové, jak si to lidé obvykle představují. Někdy je to pekelná nuda – a taky spousta papírování. Nemám čas na randění a tohle je první pořádná dovolená po dlouhé době, kterou mám. Ale stejně není lepší pocit, než když uzavřeš případ. A nakonec jsem zjistil, že už bych nechtěl pracovat kdekoli jinde.“
„Sluší ti to, když už o tom mluvíme.“ Sáhla do tašky a vytáhla velkou lepenkovou obálku. „Pomoc s tvým nejnovějším ‚úkolem‘.“ Hodila ji na stůl, jako by byla šťastná, že ji má konečně z rukou.
Jako zbavený slov si obálku přitáhl k sobě. Navrchu Hermioniným úhledným rukopisem stálo ‚Harry‘. „Myslel jsem, že s tím nesouhlasí.“
„Taky že ne.“ Ginny si lokla svého piva. „Ale jak víš, neodolá svému nutkání pomáhat, i když – nebo možná právě když – s něčím nesouhlasí. Myslím, že to chce tak či onak vyřešit.“
I když Hermiona oficiálně pracovala na Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů jako právnička se specializací na práva kouzelných bytostí, Harry a Ron často vtipkovali, že jde jen o zástěrku pro tajnou organizaci shromažďující informace. Pokud se nějaké informace vůbec daly najít, pak je Hermiona našla.
Ginny ťukla na desku stolu nehtem pokrytým světle zeleným lakem. „Je tu ale jedna podmínka, pokud ti tu informaci mám předat. Mám ti znovu připomenout, že by to mohla být past, že by ta informace mohla být nesprávná, a že –“
„Já vím, já vím,“ řekl Harry netrpělivě a zastrčil obálku do kapsy kabátu. „Tělo Severuse Snapea pořád spočívá v jeho hrobě a všechny testy ukázaly, že je to on. A jeho obraz pořád visí v Bradavicích, což znamená, že v určitém okamžiku vážně musel umřít.“ Už nedodal, že když se poprvé pokusil o exhumaci, vyzkoušel přitom Snapeovu hůlku a ta mu odmítla poslušnost, jako by stále náležela svému původnímu majiteli. Neřekl ani to, že Snape se v bradavickém rámu nikdy neobjevil, přestože Harry obyvatele ostatních portrétů požádal, aby ho dnem i nocí hlídali. „Budu opatrný. Nebudu dělat nic riskantního ani hloupého. A pokud se to nepodaří a něco se zvrtne, prostě odjedu.“
Ginny na něj naposledy vrhla pochybovačný pohled. Znala ho příliš dobře na to, aby uvěřila jeho slibům, ale stejně tak dobře věděla, že se Harry nenechá zviklat, když se k něčemu odhodlá. „Můžu v týmu skončit dřív a pomoct ti,“ nabídla.
Harry zavrtěl hlavou. „Děkuju, ale tohle musím udělat sám.“ Přítomnost dvou kouzelníků namísto jednoho by věci mohla jen zkomplikovat, navíc když pochyboval, že by Ginny dokázala přesvědčivě hrát mudlu. Především ale nebyl připraven se o Snapea s nikým dělit. Ještě ne. Možná nikdy. Pokud by se mu skutečně podařilo ho najít a ukázalo by se, že je to ten samý krutý bastard, kterého znal ze svých školních let, nechtěl kolem sebe nikoho, kdo by se mohl stát svědkem jeho zlomeného srdce.
Ginny dopila. „Musím běžet.“ Navlékla si pláštěnku a sklouzla na kraj svého sedadla. Harry vstal, aby ji objal, a ona ho na malý okamžik držela mnohem pevněji a déle, než jak to měla už nějakou dobu ve zvyku. „Nenech ho, aby ti ublížil.“
„Nenechám,“ slíbil.