„Jak je na tom Dimitri?“ Hermiona proklouzla do výtahu, zrovna když se Harry chystal stisknout tlačítko.
„Dobrý,“ řekl Harry. „Potřeboval jen trochu hojivé masti.“ Nesnášel, když musel Hermioně lhát. A byl v tom navíc vážně mizerný.
Hermioniny oči se na Harryho podezíravě zadívaly. To rozhodně nebylo dobré znamení. „Když jsem ho viděla jako Snapea, byla ta podoba až znepokojivá.“
„To je přesně důvod, proč jsme to tak naplánovali,“ odvětil Harry a přál si, aby se výtah hýbal rychleji.
„Zná Hadriana?“
Pokud to Hermiona nevěděla s jistotou, pak měla minimálně silné podezření. Byla až moc chytrá, než aby na to nepřišla. „Ví o něm, ale neptal jsem se, jestli se znají osobně. Je to dost malé město a nechtěl jsem, aby se rozneslo, že se nějak moc zajímám o Hadriana.“
„Chce se pak vrátit do Kavaly?“ pokračovala s výslechem. Ale znělo to až příliš znepokojeně, což znamenalo, že Dimitriho nepovažuje jen za potenciální rande.
„Netuším,“ řekl Harry popravdě. „Pokud se rozhodne odjet, nebudu se za ním honit. A jestli tu zůstane… uvidíme.“
Hermiona se k němu natáhla a konejšivě mu stiskla loket. „Kdybys potřeboval s něčím pomoct – s čímkoli –, dej nám vědět.“
Věděla to. Úleva. Hrůza. Štěstí. Harrymu se zdálo, že ho naráz zaplavil milion protichůdných emocí. Hermiona to věděla a nedívala se na něj s odporem. Jen s opatrnou zvědavostí. „Nic neříkej,“ varoval ji.
„Vždyť já vím,“ řekla trochu otráveně.
Konečně výtah zastavil a oni vstoupili do místnosti hemžící se ostatními členy Brumbálovy armády, kteří se zúčastnili boje.
Lenka se přitočila k Harrymu. „Je profesor Snape v pořádku?“
„Ve skutečnosti se jmenuje Dimitri,“ opravila ji Hermiona kvapně.
Lenčina hlava se nachýlila trochu na stranu a její obrovské oči si Harryho prohlížely s nelíčeným zájmem. „Tak si tedy teď říká?“
„Jo,“ vzdal to Harry. Nakonec věděl, že i kdyby to řekla ostatním, stejně by jí nikdo nevěřil.
„Hej, Harry! Co to jako mělo být?“ zahlaholil George vesele přes celou místnost. „Když jsme dorazili na místo bitky, už na nás nezbyli žádní Smrtijedi!“
Harry přešel místnost, aby ho pevně objal. Byl tak vykolejený událostmi kolem Snapea, že dosud ani neměl čas pozdravit svého starého přítele. Neviděli se celé věky. „Jakmile mi Brumbálova armáda přišla na pomoc, neměli šanci. Měl bych vás všechny najmout jako pohotovostní bystrozory!“
„Tak to by ses nedoplatil,“ zavtipkoval Neville, který nedávno odešel od bystrozorů, aby doplnil učitelský sbor v Bradavicích.
Ačkoli si Harry moc přál tu zůstat a prohodit pár slov se všemi svými přáteli, musel ještě zařídit něco důležitějšího. „Musím dodělat nějaké papírování. Ale nechtěl by někdo potom zajít na pozdní večeři?“
„Víš, Harry, někteří z nás taky zítra musí pracovat…“ řekla Ginny s úsměvem.
„Vlastně už dneska,“ opravil ji George s významným pohledem na hodinky.
„Dobře, nenaplánujeme tedy něco na sobotu?“ navrhla Hermiona, která už stihla odněkud vyštrachat diář. Po krátké diskuzi se všichni shodli na nedělním odpoledne. Harry s tím ochotně souhlasil, a jakmile usoudil, že se může nenápadně vytratit, vyrazil pryč. Protože byl pořád ještě převlečený za Bena, neobtěžoval se s dalšími kouzly, rovnou se letaxem přesunul na Příčnou ulici a nakoupil všechno, co bylo na nákupním seznamu. Přihodil i pár náhodných přísad navíc, čistě pro případ, že by si někdo podle ingrediencí, které kupoval, odvodil, co Harry právě dělá, a chtěl toho nějak zneužít.
Chtěl se ke Snapeovi vrátit co nejdříve, a tak se do Benova bytu přemístil, i za cenu toho, že přemisťování nepříznivě ovlivňovalo kvalitu některých surovin. Místo před krbem bylo čisté. Snape odklidil zbytky židle i černou skvrnu, která po ní zůstala na podlaze. Složky a poznámky, které předtím ležely rozházené všude po kuchyni, byly nyní srovnané, roztříděné a úhledně rozložené na Harryho stole v jeho pracovně. Snapeovy nejnovější poznatky ležely stranou, na Harryho židli, jako by tam byly připravené k prohlížení. Na dočasného spolubydlícího se Snape nechoval vůbec špatně.
Harry prošel chodbou do pokoje pro hosty, ale dveře byly zavřené. Tiše zaklepal. Nikdo mu neodpověděl, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Zkusil to znovu, avšak se stejným výsledkem. Harry chvíli přemýšlel, že se dovnitř dostane násilím, kdyby se Snapeovi něco stalo a potřeboval pomoc. Ale Snape mu řekl, že si potřebuje jen trochu odpočinout. Byl dospělý. Kdyby potřeboval pomoc, požádal by o ni. Harry neměl nejmenší důvod ho rušit, proto jen položil lektvarové přísady na práh dveří a otočil se k odchodu.
Dostal se až do poloviny chodby, když ho zvědavost a strach o Snapeovo bezpečí ovládly. Vrátil se k jeho pokoji, opřel se rukama o dveře a zkusil ochrany, kterými je Snape opatřil. Byly silné. Mocné. V prolamování různých typů ochran byl Harry docela dobrý, ale tyhle by v žádném případě nikdy nedokázal zlomit. Ne sám.
„Kráturo!“
Jeho domácí skřítek se s puknutím zjevil v chodbě. „Ano, pane Harry?“
Harry posbíral ze země, kam je předtím uložil, všechny přísady. „Vezmi mě dovnitř, prosím,“ kývl směrem k zavřeným dveřím. Jestli se dovnitř nedokáže dostat Krátura, pak už nikdo.
Krátura překryl hřbet Harryho ruky malými, studenými prsty. V jednu vteřinu ještě stáli na chodbě, a ve druhé je zahalila úplná tma.
„Lumos.“ Ze špičky Harryho hůlky vystřelilo přízračné světlo, rozšířilo se po pokoji a skoro zaplnilo celý ten malý prostor. „Díky, Kráturo,“ řekl Harry vlídně. „Myslím, že už tě nebudu potřebovat.“
Krátura se hluboce uklonil a v okamžiku zmizel.
Harry napůl očekával, že se Snape každou chvíli vynoří ze stínů a uškrtí ho nebo tak něco. Přistoupil o něco blíž k posteli, kde však Snape ležel bez hnutí, přikrývky vytažené těsně k podpaží. S obavou, že se Snape každou chvíli probudí, stál Harry několik minut u jeho postele a čekal, jestli se pohne. Když však Severus po chvíli, která se zdála jako věčnost, nedělal nic jiného, než že rovnoměrně a zhluboka dýchal, přikradl se Harry o něco blíž k posteli, aby si ho lépe prohlédl.
Neměl na sobě vrchní díl hábitu. Kůži se už vrátila její původní barva a tmavší odstín pomohl překrýt Snapeovy jizvy, ale nikoli tu, kterou mu způsobila Nagini, ani ránu, kterou utržil, když spěchal za Harrym, aby ho ochránil před Averym. Kousek z ní – pruh svraštělého, špatně zhojeného masa – se vynořoval zpod přikrývky.
Harry Severuse nikdy neviděl spát. Po tolika hodinách, které spolu strávili, po veškeré té důvěrnosti mezi nimi, si Harry nemohl pomoct, ale měl pocit, jako by právě narušoval něco neuvěřitelně soukromého. Vsadil by poslední drobné na to, že Severuse nikdo neviděl spát už dlouhé roky. Možná celá desetiletí.
Severus sebou ve spánku mírně škubnul. Harrymu se rozbušilo srdce, napůl strachem, napůl něhou. Když spal, byl Severus téměř… Ne roztomilý. Severus Snape by nikdy nebyl roztomilý. Ale vypadal křehce, zranitelně… jako někdo, kdo potřebuje chránit. Harrymu to připomínalo, že navzdory tomu, jak nepřemožitelný se Severus někdy zdál, byl přece jenom člověk a potřeboval jeho pomoc.
Harry položil přísady do lektvarů vedle postele. Snape se mohl jít bodnout, jestli nesouhlasil s jeho návštěvou. Po všech těch zásazích do Harryho soukromí neměl právo nic namítat. Harry se rozhlédl po pokoji a rychle v něm zase vzrostlo známé vzrušení, že se nachází někde, kde je to zakázané. Na malém stolku vedle plyšového křesla ležel úhledný štos papírů.
Harry se posadil a začal jimi listovat. V rukách držel menší sbírku map spolu s několika mudlovskými i kouzelnickými inzeráty o bydlení. Severus si mezi nimi vyznačil jen ty, které byly k prodeji. Zdálo se, že mu nezáleží na tom, jestli koupí byt nebo dům, stačilo, aby se nacházel v některé z klidných čtvrtí v Harryho sousedství, které si poznačil na mapě. I když Harry doopravdy nečekal, že s ním Severus bude bydlet, při pročítání papírů jeho srdce pokleslo. Byl hlupák. Měl by být rád, že se Severus rozhodl bydle někde poblíž, místo aby se odstěhoval zase do jiné země. Dva tak názorově vyhranění muži by na jeden třípokojový byt byli zkrátka moc, i bez všech okolností, které se mezi nimi udály. Ale možná by Severusovi mohl k obývání nabídnout Grimmauldovo náměstí. Krátura by společnost uvítal, a navíc se Siriusův dům nacházel na jednom z míst, o která Severus podle mapy projevil zájem.
Pod inzeráty ležely také Snapeovy poznámky o Smrtijedech. Harry už četl většinu z nich, takže všechny papíry narovnal zpátky na hromadu, a místo toho se pustil do zkoumání, co si Severus uložil do skříní. Oblečení. Lektvary. Vcelku nic nezvyklého. Harry se právě chystal prozkoumat další skříňku, když si všiml Severusova hábitu přehozeného přes opěrku židle stojící vedle postele. Harry chvíli přemýšlel, jestli Snape nezapomněl obnovit zaklínadlo, které mělo za úkol chránit kapsy hábitu před nevítanými čmuchaly. Došel k závěru, že se o tom přesvědčí sám.
Harry se přikradl blíž, popadl hábit a uklidil se s ním zpátky na druhý konec místnosti. Pak ho rozložil na podlahu a přejel po něm dlaněmi, aby vypátral všechny kouzelné i mudlovské kapsy. Jednu po druhé je vyprazdňoval. Ve většině z nich našel akorát kvanta lektvaristických lahviček a několik kouzelných přístrojů. V jedné z kapes spočívala mapa a učebnice jazyků, v jiné zase byly uložené různé vzorky ve sklenicích. Postupně prošel všechny kapsy na hrudi, když se konečky jeho prstů dotkly něčeho kouzelného, co bylo schované pod látkou. Skrytá kapsa. Musel látku rozříznout, aby se dostal dovnitř a odhalil tak očarovaný prostor kapsy. Vyplňoval ji malý, plochý kousek dřeva, velký sotva jako Harryho dlaň. Byl na něm z jedné strany vyřezaný bradavický znak, zatímco druhou pokrýval nápis v jazyce, který Harry nedokázal rozluštit. Pro netrénované oko by to byla jen cetka, ale Harry cítil, že je naplněná magií. Něco mu říkalo, že jde o krabičku, která půjde otevřít.
I když pochyboval, že to zafunguje, začal s nejběžnějšími kouzly sloužícími k otevírání různých věcí. Žádné z nich na krabičku pochopitelně nefungovalo. A tak Harry zkusil něco jiného – přidržel ji před ústy a zašeptal: „Lily Evansová.“ Místností se ozvalo rázné cvaknutí, dřevo se protáhlo do hloubky, a odhalilo tak kouzelný prostor uvnitř.
Vážně? Ani po těch letech se přes to Snape nedokázal přenést? Vždyť už to bylo tak dlouho… S těžkým srdcem Harry krabičku převrátil a zatřásl s ní, aby vysypal její obsah. Na koberec se snesl obrázek a Harry ho zvednul. Žaludek se mu ale přitom nepříjemně zhoupnul, protože poslední, co si teď přál vidět, byl důkaz Snapeovy hluboké náklonnosti k Harryho matce.
Ale nebyla to Lily, kdo na něj nakonec shlížel z obrázku, nýbrž Snapeova matka, Eileen Princeová. Byla oblečená ve školní uniformě a zářivě se smála na fotografa. Soudě podle jejího přibližného věku a lehkého, radostného kroku si Harry domyslel, že fotografie musela být pořízená v den, kdy v Bradavicích završila svou školní docházku. Na všech ostatních vyobrazeních, která Harry kdy viděl, byla smutnou, zachmuřenou dívkou a později ženou. Ale na tomhle obrázku byla živá a veselá, a přestože nepatřila k dívkám, které by člověk obvykle označil za krásné, měla nepochybně kouzlo osobnosti.
Harry odložil fotku stranou a prohledal zbytek obsahu krabičky. Bylo tam pár kamenů, několik fascinujících mušlí a podivné drobnosti, které pravděpodobně připomínaly roky cestování a navštívené země. Mezi ostatními se ale vyjímaly jedny kouzelné kapesní hodinky. Byly staré a opotřebované a na jejich zadní straně byly vyryty iniciály E . N . P . Možná Eileen Princeová? Na řetízku hodinek byly připevněny zašlé manžetové knoflíčky. Patřily snad Tobiasovi? Harry si ani nemusel moc složitě představovat, jak těžké muselo být vyrůstat s otcem, jako byl Tobias. Něco z toho zažil na vlastní kůži u Dursleyových.
To, co dosud našel, však ani zdaleka nenaplňovalo Harryho očekávání. Rukou tedy zašmátral uvnitř krabičky, jestli nenajde ještě něco zajímavého. Uvnitř nahmatal složené listy papíru. Dalo mu to docela práci, aby se mu podařilo je vytáhnout ven, protože byly širší než otvor krabičky, ale pak se mu podařilo to, co na omak připomínalo časopis, srolovat do ruličky a protáhnout to otvorem ven.
Čtvercové kusy pergamenu byly na jedné straně sešité dohromady. Harry otočil první stranu nijak neoznačeného sešitu a zůstal zírat na sbírku obrázků a fotek, které všechny zobrazovaly… jeho. Byly porůznu vystříhané z kouzelnických novin a časopisů. První z nich byla pořízena pár měsíců po válce; vypadal na ní mladý – mnohem mladší, než jak si sám sebe pamatoval. Na tom prvním obrázku vyhlížel unaveně, ale zároveň pokojně, protože ho fotoaparát zachytil zrovna ve chvíli, kdy hovořil o Nadaci Remuse Lupina.
Tak to alespoň říkal popisek stojící u fotky. Pro Harryho byly ty první měsíce rozmazanou změtí událostí; nepamatoval si ani, že by tahle fotka vznikla. Procházel knihou a narážel na další obrázky i krátké články. Jeden byl sepsaný ku příležitosti jeho povýšení na bystrozora. Další pojednávaly o četných charitativních organizacích, které Harry pomáhal založit. Jeden z výstřižků pocházel z fotografie, kde Harry zřejmě nebyl hlavním objektem. Snape ho však přesto pečlivě vyříznul a odstranil tak toho, s kým Harry v tu chvíli pravděpodobně mluvil. Původně se ani nedíval do kamery – smál se nějakému vtipu, který dotyčný zřejmě řekl. Ale v poslední vteřině se Harry podíval do kamery a usmál se upřímným úsměvem.
Severus dokonce do své sbírky připojil i několik snímků Harryho v plavkách. Byly z doby, kdy novináři Harryho sledovali a fotili na dovolené s jeho přítelem. Harry výsledné fotografie, které se naštěstí nedostaly do ničeho, co by seriózní tisk připomínalo byť jen vzdáleně, nikdy neviděl. Přítel byl z fotky opět odstraněn, a tak na ní Harry zůstal se svým typickým úsměvem sám.
Kdyby šlo o kohokoli jiného, Harry by knihu okamžitě předal Ministerstvu. A nějaká jeho část ho samozřejmě varovala, že očividné nadšení rozhodně není adekvátní reakcí na slabé náznaky stalkingu, ale Harry ji nedokázal brát vážně. Severusův nejstřeženější a nejopatrovanější majetek se nesoustředil kolem Lily Evansové nebo kolem Smrtijedů. Soustředil se kolem něj.
Poslední obrázek Snape patrně zcizil z hromady fotek, které Harry zatím nestihl roztřídit. Byla to kopie dost prkenného, formálního portrétu, který si Ministerstvo objednalo před dvěma lety. Harry o něm neměl valné mínění, ale Severusovi se zřejmě líbil natolik, že mu věnoval samostatnou stranu.
Proč si Severus vybral konkrétně tenhle a ne jeden z těch ostatních, které měl Harry zastrčené v zásuvce?
Severus se v posteli pohnul a Harry okamžitě zadržel dech. Když se nic dalšího nestalo, rychle všechno vrátil do krabičky a tu pak nacpal zpátky do kapsy Severusova hábitu. Uvedl do původního stavu i všechno ostatní. Jediné, co svědčilo o jeho vpádu do Severusova soukromí, byly přísady do lektvarů, které mu přinesl.
Zevnitř pak bylo snazší ochrany uvalené na místnost oslabit, proklouznout dveřmi ven a pevně je za sebou zavřít.
Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby se býval od té místnosti držel dál. Ta kniha sice nedokazovala žádný cit romantické povahy, ale jednoznačně byla víc než dostatečným důkazem, že Severusovi na něm hluboce záleží. Ale bylo to dost? Stačilo to k tomu, aby dokázali překonat svou pošramocenou minulost i komplikované povahy a stát se něčím víc než jen přáteli? A mohl vůbec Severusovi věřit, že tentokrát tu opravdu zůstane, že znovu nezmizí?
Harry zavřel oči a svezl se zády podle dveří. Chtěl se vůbec pokoušet tuhle hranici překonat? Zkusit to a neuspět. Být odmítnutý jediným člověkem, který ho znal líp než kdokoli… Ale nešlo jen o to. Severus ho několikrát ve vzteku uhodil, zacházel s ním hrubě. Terapeuti mu říkali, že jako oběť zneužívání v dětství ho to může táhnout k násilnickým mužům. A jako týrané děti byli oba náchylnější k týrání svých partnerů. I on sám Severuse několikrát napadl a zranil ho víc než kohokoli jiného. Nemohl si ani namlouvat, že by ho Severus nikdy neuhodil, protože se to už stalo. Harry mu tehdy odpustil, a nejspíš by mu to odpouštěl znovu a znovu. Nebo by mu to mohl začít vracet.
U Merlina… Severus byl zpátky v jeho životě jen jeden jediný týden, a Harry už do něj hrubě strčil. Povzdechl si a prohrábl si vlasy. Potřeboval se od Severuse držet dál. Bylo to pro ně oba lepší.